Poutníci do země andělů

Ivo Wiesner

259,00  204,00  vč. DPH (185,45  bez DPH)

Není skladem

Popis

O prapodstatě keltské kultury toho mnoho nevíme, ale stále intenzivněji se o ni zajímá rostoucí množství lidí. Potvrzuje se totiž dříve odmítaná teze o přímé souvztažnosti keltské a české kultury. Avšak ani keltská kultura nevznikla z ničeho, nese s sebou esenci hyperborejského ducha, obohacenou nejlepšími dochovanými tradicemi, převzatými od zaniklé prastaré euroatlantské kultury Ligurů a Dananů. S překvapením sotva dohlížíme hloubi časů, do kterých vrůstají naše kořeny. Historiografie neví téměř nic o původu českých kmenů, neví nic a netuší ani jaký původ má sám pojem „Čech“, neví nic o staroslavném kmenovém svazu Nýsů, a o Slovanech soudí, že pocházejí z jakési nedefinované entity žijící kdesi na území středo- a jihoruských stepí mezi Volhou a Donem. Neochvějně trvá na dogmatu podloženém údajně výsledky archeologických výzkumů, že se keltská, halštatská i laténská kultura zformovala v oblasti střední Evropy a odtud se šířila jižním a západním směrem. Jen velmi málo historiků používá metody systémové analýzy, proto jim nic neříkají prastaré keltské ságy a mytologie hovořící s urputnou vytrvalostí o příchodu předků z ostrovů ležících vysoko na severu, kde Slunce nezapadalo.

Ukázka :
DĚDICOVÉ ALBIŮ
Smysl nebes a země
zrcadlí se v životě lidstva.
(Lao – c´)

Jak již bylo řečeno, byli Thandové usazeni v oblasti dnešní Tarimské a Junggarské pánve v období, kdy zde ještě existovala velká jezera a toto území mělo podobu rajské zahrady. Celá tato oblast je obtížně přístupná a její současné drsné aridní podnebí je příčinou, proč zde neproběhl alespoň základní archeologický výzkum. Thandové, tito dědicové Albiů (řec. Albioi) osídlili podle řady náznaků především východní výběžky Tien Shanu, jejichž současná jména jsou: Borohoro Shan a Bogdän Shan. O umístění hlavního města Thandů není nic bližšího známo, pouze se dochovala velice stará pověst o dávném a neobyčejně krásném městě, v jehož středu se tyčil Chrám Slunce celý pokrytý zlatými pláty. Zmínky v bönnských textech toto město spojují se sídlem prvního krále Země Manua a se jménem „Manua Sarowar“, které se ale může stejně dobře vztahovat k jezeru, jako k sídelnímu městu. V současné době zřejmě nelze očekávat povolení k archeologickým výzkumům vzhledem k nedaleké atomové střelnici Číňanů. V minulosti zde byla uskutečněna jediná známá výzkumná výprava vedená ruským archeologem profesorem P. K. Kozlovem. Tato výprava nalezla ve východní části Tien Shanu trosky pradávného města, jehož místní udržovaný název byl Char–Choto (Khara–Khota). V tomto městě neznámého lidu výprava nalezla hrobku krále či velmože a v ní balzamovaná a dobře zachovalá těla muže a ženy. Sarkofág i některé votivní předměty nesly znak kruhu protnutého svislou čarou, což je považováno za piktogram označující planetu Zemi. Radiokarbonová analýza zbytků organických látek nalezených v hrobce naznačila stáří převyšující 12 000 let, ale přesnou dataci nelze zjistit pro nemožnost verifikace této metody v daném území.
Jinými slovy lze konstatovat, že organické látky v hrobce jsou staré nejméně 12 000 let, ale nelze stanovit chybu radiokarbonové metody a tedy ani horní hranici datace. Nedaleko zřícenin města Char–Choto výprava objevila neobvyklou šachtu vedoucí kolmo do hloubky odhadované na 1 800 m. Stěny šachty byly hladce glazované, vytvořené natavením horniny, podobně, jako některé prastaré podzemní systémy Střední a Jižní Ameriky. Mezi domorodci tohoto velmi řídce obydleného kraje se udržovala pověst o tom, že šachtu v dávných časech vytvořil mocný blesk z nebes (H. Hausdorf). Připomeňme událost vztahující se k této oblasti, zmíněnou v „Předpeklí ráje“.
Etnograf T. W. Atkinson prozkoumával v minulém století hory Ala Tau (Altaj), které tvořily severozápadní břeh Junggarského jezera. Nedaleko rozvodí dvou horských řek Kopala a Kora nalezl skupinu opracovaných kamenných bloků, z nichž největší měl rozměry 25,08 x 7,92 x 6,27 m. K těmto menhirům se váže několik starých bájí udržovaných mezi místními horaly po generace. Pověsti hovoří o pradávném plemeni bílých obrů Geniů, kteří obývali údolí řeky Kory, do něhož byli po dlouhodobých bojích s nepřáteli zatlačeni. Geniové byli málo početní, mírumilovní a věnovali se vědám i umění, proto byli zpočátku v bojích poráženi. Postupem času se naučili bojovat a vynalezli účinné zbraně a začali nepřátele z obsazeného území vytlačovat. Jejich nepřáteli byli šikmoocí obři žluté rasy a posléze jim přišel na pomoc jiný válečnický národ bílých obrů, který mocnou ničivou zbraní způsobil velké zemětřesení a ničivý oheň, jenž většinu Geniů zahubil. Zbytek poražených Geniů se uchýlil do hlubokých podzemních měst, ale nepřátelé všechny východy zavalili. Komentář k eposu Ainyahita se zmiňuje o nepřátelství mezi Thandy a sjednocenými kmeny Thorásů, které skončilo porážkou Thandů a jejich vyhnáním do nehostinných oblastí. O válkách mezi bílými a žlutými obry v oblasti Gobi vypovídají i manuskripty uložené v bönnských chrámech v Tibetu. Zmiňují se o snaze žlutých obrů získat oblasti osídlené bílými obry. Bílí obři byli nakonec ze svých sídel vyhnáni, ale jelikož jejich existenci nadále ohrožovali nepřátelští Turanieni (Thorásové) usilující o jejich zotročení, rozdělili se bílí obři na dvě skupiny. Jedna menší skupina, v níž byli soustředěni vědci, kněží a umělci odešla s králem Země do Agharty (Agarraty), jež leží v paralelní dimenzi a Turanienům byla nepřístupná. Druhá větší část obrů odešla na sever a usídlila se na souostroví obklopujícím severní pól, kde v klidu a míru žili po tisíce let, než bylo souostroví zničeno obrovským ledopádem (H. S. Spencer). Jednotlivé manuskripty udávají stáří těchto událostí různě, ale v zásadě lze říci, že k odchodu bílých obrů Thandů z Gobi došlo někdy v období před 60 000 až 80 000 roky. Plemeno žlutých obrů, kteří vytlačili Thandy z jejich sídlišť byli pravděpodobně Mongolové tvořící součást entity Nágů (Nagolianů), jak to potvrzuje i E. Cayce. A. Besantová vypovídá o existenci bájného města prvního krále Manua, ležícího na břehu jezera v Gobi, které mělo být založeno před 70 000 roky a jeho jméno mělo být Šambala. Je zřejmé, že tato Šambala není totožná s prastarým městem Shan Shunů pojmenovaným Shan-ba Lá, nebo také Čang Tang (skrytá zem), které bylo postaveno dávno před prvním kontaktem Nimiru se Zemí v roce 113 519 př.n.l. a před příchodem Manua. Lze říci, že tento boj o Gobi mezi Thandy a Thorásy představuje skutečný počátek mystického boje dvou mimozemských entit, který procházel tisíciletími. Rozhořel se znovu při snaze germánských Franků o vytlačení českého národa z České kotliny počínaje 9. stoletím a v různých obměnách pokračující snahou o uchvácení českého prostoru pod tou či onou záminkou, které bohužel doutná dodnes v mozcích některých historií nepoučených Němců.
Thandové vyhnaní Thorásy ze svých sídel nalezli nový domov na souostroví obklopující v dávných dobách severní zemský pól. Současné mapy Arktidy žádné polární souostroví nezakreslují, ale již v 19. století vyslovil geograf I. Eger svoji teorii existence původní pevniny obklopující v dávných dobách severní pól, která tvořila pevninský most spojující americký a asijský kontinent. V rámci polární expedice Sever v roce 1948 objevil oceánograf J. Gakkel existenci mělko položených horských hřbetů táhnoucích se od Ellesmerova ostrova kolem severního pólu k Novosibiřským ostrovům. Tyto ponořené horské hřbety pojmenoval J. Gakkel Lomonosův a Mendělejevův hřbet. Oba souběžně probíhající hřbety odděluje Makarovova a Euroasijská pánev. Během dalších podmořských výzkumů byl objeven třetí hřbet a byl pojmenován jménem J. Gakkela. Během podmořského výzkumu hornin, suťových kuželů a erozních profilů bylo zjištěno, že tyto tři hřbety se ponořily poměrně nedávno, přibližně před 15 000 roky, čímž našla potvrzení teorie I. Egera. Při studiu starých map a portulánů jsem zjistil, že existuje mapa „Nova et integra universi orbis descriptio“, zhotovená v roce 1531 kartografem Oronte Finaeem v srdcovité projekci, která zakresluje situaci v okolí severního pólu. V této mapě jsou zakresleny čtyři velké ostrovy obklopující severní pól a dva menší, z nichž jeden je protnut zemskou osou. Obrysy severních úseků pevnin, zejména Kanady, jsou posunuty ve směru dnešního Perryho ostrova, tedy asi o 420 km. Obdobně je do severního směru posunuto i několik výběžků severoevropského kontinentu. Na místě těchto dnes neexistujících výběžků byly nalezeny rozsáhlé mělké šelfy. V roce 1570 vydal A.Ortelius sbírku map nazvanou „Theatrum orbis terrarum“ obsahující mapový list pojmenovaný „Septentrionalum regionum descrip“, zachycující oblast severního Atlantiku, Ledového moře a Skandinávský poloostrov. I v této mapě jsou přesně zakresleny pevniny dnes zatopené, ale i pevniny a ostrovy objevené daleko později, než byla tato mapa vydána. I zde je zakresleno pobřeží dvou velkých a dvou malých ostrovů obklopujících severní pól (A. L. Humpreeys). Vysvětlení této překvapivé situace, tak přesně potvrzující údaje starých manuskriptů, lze vysvětlit pouze tak, že oba kartografové měli k dispozici velmi staré mapové podklady pocházející pravděpodobně ze zničené Alexandrijské Bibliothéky, v níž za časů Ptolemaiovců soustředil hlavní knihovník Erastothénes všechny staré mapy světa. Zmíněné mapy pocházející z rukou A. Ortelia a O. Finaea jsou tedy jedním z řady důkazů existence severního polárního archipelagu zaniklého při kataklyzmatech spojených s cykly Nimiru v roce 9 564 př.n.l. a 3 449 př.n.l.

LID Z OSTROVŮ MLÉČNÉHO MOŘE
V tomto čase jenž je bezčasým,
na místě nemajícím určení,
ve dni, jemuž chybí řád,
stojím na prahu světů
zahalených závojem tajemství.
Při počátku mystéria dlouhé cesty
prosím bohy dávné
o pomoc a záštitu.
Keltská modlitba.

S naší historií je úzce spjat jeden národ Diodorem Siculem, Strabónem, Pausániem i Césarem pojmenovaný „Keltoi“. Keltoi bývá překládáno ve smyslu „tajemný lid“ či „lid mající skryté vědění“. Římští historici používali pro tento lid dvě jména: „Galli“ a „Celtae“. Polybios používal jméno „Galatae“. Sami Keltové původ svého jména spojují s kohoutem (gallus), který byl posvátným zvířetem a jeho zpěv za kuropění byl spojován s mystériem dávného zrození boha Apollona, jenž zaznamenal Aelianus („De nature animalium“, 4,29). Mystérium se odvíjelo od mýtu vyprávějícího, že v čase začínajícího porodu přiletěl k bohyni Léto kohout a svým tancem a zpěvem se snažil bohyni rozptýlit a odvést pozornost od bolesti předcházející slehnutí. To, že kohout tak jak vítá příchod nového dne a prvních slunečních paprsků, uvítal i zrození boha slunce Apollona, vytvořilo hyperborejskou tradici o posvátné úloze tohoto zvířete v mystériu zrození slunečního boha. Tuto tradici „kohoutího národa“ (Galloi) si s sebou do Evropy přinesli Keltové–Gallové. Mystérium posvátného kohouta stojí u kolébky erbovního emblému francouzských Keltů (Gallů), polidštěné takovými vlastnostmi Keltů, jako je statečnost, věrnost a oddanost. Řekové měli dostatek informací o původu Keltů z ostrovů Ledového moře (Mléčného moře) a od nich pochází zřejmě nejstarší pojmenování „Gelidioi“ (lid z ledového kraje), které se postupem času změnilo v „Keltoi“ (Celtoi), jak o tom píše Éforos z Kýmé a Amian Marcellinus.
Dodnes neumí historiografie spolehlivě určit pravlast Keltů, přesto mnozí vědci přijali teorii o vzniku a rozvoji keltského etnika v kulturně vyspělý národ v areálu střední Evropy a za jejich prapředky považují jednak kulturu „popelnicových polí“, ale zejména „laténskou“ a „halštatskou“ kulturu. Z řeckých historiků jako prvý použil jméno „Keltoi“ Hékataios z Milétu a od něj je přejal i Hérodotos. Aristoteles i Pausanios znali pravdu o původu Keltů z arktických ostrovů mýtické Hyperboreje a považovali je jednoznačně za lid severu. Strabón cituje údaje Éforose o tom, že Kelty ze severní pravlasti vyhnalo náhlé katastrofické vzedmutí moře a prudké ochlazení klimatu, což jejich národu způsobilo velké ztráty, neboť Keltové nevěřili předpovědi druidů a zdráhali se příliš dlouho opustit svoji pravlast, až již bylo pozdě. Podobné informace pocházejí také od Polybiose, Poseidona z Apemeie, Diodora Sicula a Pompeia Troga. Tímagénes se zmiňuje o předcích keltského lidu vyhnaného z domova mohutnými mořskými přívaly a o neustálém napadání uprchlíků bojovnými germánskými kmeny, což je donutilo odejít hlouběji na jih. Tyto germánské kmeny byly potomky zbarbarizovaných Ásů deportovaných po prohrané válce Rámovými vojsky na sever Evropy spolu s jejich dvanácti kmenovými vůdci a králem Ódinem. Ty z germánských kmenů, které přišly do styku s Kelty, přejaly mnoho prvků nejen keltské kultury, ale i techniky a technologie. Zejména se to týká výroby železa, zbraní z ocele (pověstné meče zvané „spathy“).
Lze předpokládat, že pokud by měla historiografie o původu Keltů ze střední Evropy pravdu, muselo by se v tomto areálu dochovat nesrovnatelně větší množství mnohem starších artefaktů, ale především by o tom věděli i řečtí historici a také množství toponym a mýtů by mělo mnohem hlubší keltský charakter než odpovídá skutečnosti.

Další informace

Autor

Ivo Wiesner