Utajené dějiny středověku

Miloš Jesenský

499,00  369,00  vč. DPH (335,45  bez DPH)

Popis

Myslíme si, že víme?
Nebo je všechno jinak?

Pravdu má Miloš Jesenský, když rozviklává tvrdošíjně přijímaný omyl o středověku jako o temné etapě stagnace lidské evoluce. Středověk byl pouze jiným pokračováním cesty, jejíž prach začaly vířit nohy prapředků před mnoha tisíciletími.

Středověk netkvěl ve vzduchoprázdnu, ani nespadl s nebe. Spíše lze říci, že je čímsi jako oddechovým časem mezi civilizací pravěku, starověku a dnešní explodující technickou civilizací 21. století. Řada středověkých myslitelů znala prameny informací velmi starého data, které umožňovaly poučeným plout v hlubinách moře, vznášet se v ovzduší i létat ke hvězdám, ale též prodlužovat život, omlazovat těla, potlačovat zločinné sklony, vyrábět zlato i kovy na Zemi dosud neznámé. Starověk létal, létal i Šalomoun… Lze se pak divit, že středověcí konstruktéři se pokoušeli o totéž?

Miloš Jesenský nás bude mnohdy uvádět v tichý úžas – na stránkách jeho knihy se setkáme s netradičními výklady burcujícími představivost a kreativitu. Jeho kniha je živá jako rtuť, čirá jako lesní studánka a plná inspirací. Čtěme, divme se, uvažujme a těšme se touto knihou, třebaže nebudeme vždy stejného názoru jako autor.

 

Několik ukázek z knihy

…V roce 1867 byl v jedné pařížské lékarně objeven pohár s nápisem: „Pozůstatky nalezené pod hranicí Johanky z Arku, Panny Orleánské“. Církev je uznala za pravé a ostatky byly uschovány na zámku v Chinonu na Loiře s tím, že jde o zbytky žebra a kůže smíšené s kousky dřeva a látky, které prý byly odebrány z hranice.

V roce 2006 se však Philippe Charlier, vědecký pracovník z nemocnice v Garches nedaleko Paříže, společně s kolegy pustil do výzkumu a zjistil, že relikvie zřejmě nebude pravá. Zjistilo se, že v nalezené sklenici byl skutečně kus lidského žebra, zbytky lněné látky a také kočičí stehenní kost. To by samo o sobě nic neznamenalo, protože černé kočky se ve středověku házely čarodějnicím do plamenů.

Avšak radiokarbonová analýza ukázala, že všechny kosterní zbytky pocházejí z doby mezi třetím a šestým stoletím před naším letopočtem. Tmavé zbarvení nebylo způsobeno ohněm, ale bylo vytvořeno uměle za použití rostlinných a minerálních olejů. Lněná látka nesla charakteristické znaky tkanin, do nichž se zavinovaly egyptské mumie. A bylo v ní nalezeno i značné množství pylu z borovic – a to z druhu, který nerostl v Normandii. Zato se jeho pryskyřice používala při egyptském typu balzamování.

Doktor Charlier dokonce požádal o pomoc experty na vůně, pracující pro dva kosmetické koncerny. Ti čichali k různým vzorkům z jeho soudní laboratoře a také k údajným ostatkům Jany z Arku, aniž by věděli, odkud který vzorek pochází. V ostatních rozpoznali vůni vanilky, která neodpovídá spálenému organismu, nýbrž běžnému rozkladu těla, zvláště mumifikovaného. Laboratorní rozbory prokázaly podobnost s egyptskými mumiemi. Mumie se do Evropy ve středověku dovážely pro výrobu léků. A ostatně, v Egyptě se společně s mumifikovanými lidmi pohřbívaly i kočky…

Přestože jasný závěr zní, že nejde o pozůstatky Johanky z Arku, méně jasné je však vysvětlení, proč někdo pozůstatky v 19. století zfalšoval. A tak záhada trvá dál…

…Dalším kandidátem z řady francouzských pevností a hradů, v nichž jsou prý ukryté poklady templářů, je hrad Valcroz v departmentu Var, k němuž se váže tak barvité vyprávění, že romantičtější a dobrodružnější příběh, začínající nalezením staré a zapomenuté knihy, si nelze ani představit.

Tentokrát přicházíme do roku 1947, kdy se v anglickém vojenském táboře setkává jistý pan M.M., který v roce 1939 uprchl před obsazením Polska Hitlerem, se svým krajanem a půjčuje si od něho velmi vzácnou knihu polského spisovatele A.A. Jurkowského „Historya Zakonu Rycerskiego Templariuszów“, která vyšla roku 1845 z iniciativy nakladatele Blumowitze. „Tato kniha ve mně vzbudila obrovský zájem“, řekl M. M. Charrouxovi a jeho

spolupracovníkům, „ale bohužel jsem si ji mohl přečíst jen velmi zběžně, protože její majitel odcházel a odmítl mi ji prodat. Ale připomněla mi jeden příběh z mého mládí, který úzce souvisí s templářským pokladem.“

Písemný dokument, který hovoří o přímo neuvěřitelné shodě okolností tohoto zamotaného případu, archivuje v databázích Světová asociace hledačů pokladů, odkud ho cituje ve své knize i Robert Charroux. Tento záznam však nepochází od samotného pana M. M., ale z pera jeho manželky, která se ve francouzském jazyce vyjadřuje mnohem lépe:

„Můj muž se narodil na Sibiři jako potomek vojáka z napoleonské armády, který byl ve válce zraněn v Polsku. Usadil se tam a oženil se. Jeho syn se zúčastnil vzpoury proti carovi a byl vypovězen na Sibiř. Tam se usadil a vydobyl si výnosné postavení. Můj muž, vnuk tohoto vyhnance, si vzpomíná, že jako čtrnáctiletý chlapec našel v knihovně svého děda starou francouzskou knihu, v níž byl vložen list s tímto textem:

,Pod starým hradem Val-de-Croix je uložen poklad řádu templářů. Běž a hledej ho. Světec a Pravda ti ukáží cestu.‘…

…Tento jev pro nás zůstává nadále záhadou – jestliže se tělo odmítá po smrti rozkládat, je to obvykle považováno na znamení svatosti. Takových exemplářů bylo po světě zkoumáno mnoho a dodnes pro některé věda nedokáže najít vysvětlení. Jak ale uvádí Simona Škodáková v článku „Neporušené ostatky nejen svatých“, rozkladné procesy mohou chybět i v případě pořádného hříšníka – stačí jenom pronést kletbu. Takový případ je zaznamenán v roce 1702 v Německu. Jedná se o hraběte Christiana Friedricha von Kahlbutze, který žil nezřízeně a slovo laskavost a slitování pro něj byly pojmy zcela neznámé. Jako lenní pán měl mnohá práva, která by žádný slušný šlechtic nevyužil, leč hrabě si s etikou hlavu nedělal. Narodil se v roce 1651, pořídil si 11 legitimních dětí a desítky levobočků. Bylo to proto, že jako jeden z mála využíval svého práva první noci a obšťastnil tak každou nevěstu, která se v jeho hrabství vdávala. V roce 1690 se mu však jedna statečná vzepřela a rozlícený hrabě zavraždil jejího muže – ovčáka z vesnice Bückwitz. Mladá vdova ho za to obžalovala u soudu v Neustadtu. Soud nad feudálem se však změnil ve frašku a hrabě se vyhnul odsouzení tím, že složil očišťující přísahu: „Jsem-li vrah, ať Bůh mému tělu nikdy nedovolí obrátit se v prach.“

Hrabě si žil vesele dál a když v roce 1702 zemřel, jeho rakev byla uložena do krypty kostela ve vesnici Kampehl. Když byla o 92 let později z důvodů rekonstrukce kostela vyzdvižena a tělo prohlédnuto, zjistilo se, že ani jeden orgán není porušený a v rakvi leží dokonale mumifikované ostatky. Ty byly podrobeny podrobnému zkoumání v roce 1983 a nebyla nalezena jediná stopa po balzamování, jedech ani plynech, které by mohly tělo takto uchovat. Jedna teorie tvrdí, že hrabě mohl zemřít v důsledku degenerativních změn a

nedostatek živin a organických látek tělo uchoval v tomto stavu. Druhá teorie samozřejmě počítá s kletbou, kterou na sebe uvrhl sám hrabě spolu s křivou přísahou. Jeho mumii si lze prohlédnout ještě dnes – z původních 70 kilogramů váží pouhých šest…

Váz., 400 stran, formát A4.

Další informace

Autor

Miloš Jesenský

ISBN

978-80-87624-06-7

Počet stran

390

Rok vydání

2014

Formát

A4

Vazba

vázaná