Prošli jsme peklem... a v pekle se ušpiníte

(autentické rozhovory s lidmi, kteří přežili holokaust – s fotografiemi Moniky Zucht)

Z německého originálu „Nirgendwo und überall zu Haus – Gespräche mit Überlebenden des Holocaust“ přeložily Alice Austová a Silvie Habrová. Original by Deutsche Verlags-Anstalt, division of Verlagsgruppe Random House GmbH, München, Germany

Nad vzpomínkami se pomalu stahují mračna. Poslední, kteří přežili holokaust a pronásledování evropského židovství, brzy utichnou. Mnozí z nich o své útrpné cestě koncentračními tábory, o útěku či emigraci vyprávěli, jiní celý život mlčeli, svoje vzpomínky si nechali pro sebe nebo se pokusili zapomenout.

Toto mlčení už brzy zavládne navždy. Dále pak bude muset být tato skutečnost zprostředkovávána pouze prostřednictvím historiků a potomků těch, kteří přežili. Ale jaké mohou být vzpomínky „z druhé ruky“? Budou další generace vůbec ještě schopné pochopit dimenzi těchto zločinů, když už nebude moci žádný z bývalých vězňů koncentračních táborů, žádný emigrant vyprávět o vlastních zážitcích?

Tomuto účelu by měla posloužit i tato kniha. V rozhovorech s 24 přeživšími (včetně několika Čechů, mezi jinými i spisovatele Ivana Klímy) jsou popsány typické životní osudy pro biografii evropského židovství ve 20. století.

Nositel Nobelovy ceny míru Elie Wiesel, který přežil Osvětim a Buchenwald, odpovídá na tyto otázky optimisticky:„Každý, kdo dnes naslouchá některému ze svědků, stane se sám svědkem.“

Ale odkud Wiesel bere tuto naději? Čím se mohou svědkové svědků v budoucnosti legitimovat? Nemohou být té věci tak znalí, chybí jim to nejdůležitější: neochvějná důkazní hodnota vlastního JÁ, aura autenticity.

Na druhou stranu: jiná alternativa neexistuje. Další generace se musí nutně ujmout obrovské zodpovědnosti. Musí vyslechnout poslední svědky a jejich poselství zprostředkovat dál, i když takový počin bude z generace na generaci těžší.

O autorech:

Martin Doerry se narodil v roce 1955, vystudoval germanistiku a historii v Tübingenu a v Curychu. Od roku 1987 spolupracoval s týdeníkem Der Spiegel, kde v letech 1998-2014 působil jako zástupce šéfredaktora . V roce 2002 napsal knihu „Mé zraněné srdce“ o životě židovské lékařky Lilli Jahn a jejích dětí v nacistickém Německu, která byla v roce 2005 přeložena do češtiny.

Monika Zucht se narodila v roce 1945, v letech 1969-2006 působila jako fotografka pro nakladatelství SPIEGEL. Společně s Jürgenen Leinemannem se podílela na vzniku knihy „Der gemütliche Moloch – zwei Berlin auf dem Weg zu einer Hauptstadt“, která vyšla v Německu v roce 1991.

V uplynulých letech procestoval Doerry Evropu a Ameriku, aby si osobně popovídal s těmi, kteří nacistické řádění přežili – ať už proto, že v pravý čas emigrovali, utekli, schovali se, či přežili hrůzu koncentračních táborů. Tito lidé patří k posledním reprezentantům zanikajícího světa evropské židovské kultury a v této knize podávají působivá svědectví o svém životě, boji o přežití, o svém vztahu k Německu a o tom, co pro ně znamená být Židem. Fotografka Monika Zucht provází texty svými velmi sugestivními černobílými fotografiemi.